pátek 12. března 2010
Ach ta data
Dnes jsem dopsala slibovaný článek, bohužel se zařadil podle data, kdy jsem ho začala psát a nevím, jak to změnit, takže je poněkud níže.
středa 10. března 2010
Co nového?
Nehne se tu ani stéblo, stejně jako v Magorhausu, tam jsem to napravila novým článkem a pár aplikacemi, se kterými se roztrhl pytel i sem jsem nějaké přidala, článek sem mám nějakou dobu rozepsaný, poněkud jsem se zasekla u depresivní části, ale hodlám to sem dát.
neděle 13. prosince 2009
Smutné konce, dobrodružné začátky
VAROVÁNÍ PŘEDEM: Tenhle článek je dosti patetický, jak už to u vyjadřování smutku a radosti bývá. Jsem si toho vědoma a z komentářů to číst znovu nepotřebuju.
Jak tak koukám, tak je to víc než rok, co jsem něco psala na blog, čili by se dalo říct "během toho roku se nic zvláštního nestalo" až na těch pár věcí o kterých budu psát.
Tak nejprve ty smutné konce.
Jet 22. prosince na veterinu nechat uspat kocoura je jedna věc, když vám umře váš první pes druhá.
Bubík, britský modrý kocour, měl dost zlozvyků, býval nerudný, panovačný, kousal kabely drahé elektroniky... Na druhou stranu se rád nechal sem tam s chutí pomazlit, ba i pochovat. Byl to, alespoň pro mě, Pan Kocour. Rozhodně se nebál tetina ovčáka, který rád kočky proháněl. Rozhodil ho tím, že si před něj sedl a koukal. Nicméně měl velmi nemocné srdíčko, špatně pumpovalo krev, což způsobovalo zadržování vody v těle a vlastně postupné selhávání orgánů. Neléčitelné, tlumitelné pouze léky. Je to velice smutný pohled na ještě nedávno elegantního, až majestátního kocoura, který už prakticky může jen ležet v pelíšku a trochu jíst a pít. Naprostý opak toho, kdy se mu velice zamlouvalo, že se přestěhoval z bytu do domu s velkou zahradou, kde mohl vybít svou dobrodružnou a zvědavou povahu, být lesní šelmou (přestože nejspíš jedinou jeho kořistí byly mouchy). Pohled na něj oprvdu bolel a jeho bolelo uvnitř nejspíš všechno, nebyl to žádný život, jen čekal, kdy ho zase povezeme k veterináři, který ho bude ohmatávat, případně z něj vytahovat tu spoustu nahromaděné vody. Rozhodli jsme se tedy neprodlužovat jeho trápení a odvést ho tam naposledy a nečekat, až mu opravdu nějaký orgán selže. Bohužel to padlo na 22. prosince, dosti hořké Vánoce v roce 2008.
Aby toho nebylo málo, špatně na tom byla i Kačenka. Náš první pes, fenka dlouhosrstého trpasličího jezevčíka, bylo jí bez měsíce patnáct let, když zemřela.
Vždycky měla apetit daleko převyšující její drobné tělíčko a bohužel naše babička v tomhle není rozumná, přestože se jí jejího středně velkého voříška povedlo vykrmit na 40 kg. Nevím kolik měla tu poslední zimu Kačenka, ale její artróza byla tak špatná, že si často přeležela některou nohu, nemohla ani vstát a jen kňučela. Jedla tehdy každý den ibalgin aby se mohla vůbec pohybovat. Ikdyž se to nezdá, tak naštěstí dostala silný průjem a velice zhubla, čili se mohla pohybovat a ještě si trochu toho života na jaře užít. Věděla jsem že pomalu odchází, nedalo se nic dělat. Večer 14. května neschopná jíst a zesláblá Kačenka položila hlavu na okraj svého pelíšku a usnula navždy.
Moje mamča byla u ní, byla tam sama a byla z toho velice nesťastná. Já jsem to zjistila druhý den, když jsem za ní přijela na víkend. Přijela pro mě tradičně k autobusu a z auta vyskočila jen Dixi...
Ten víkend v sobotu byly Májové slavnosti v Chyňavě a už tam jsem se večer rozhodla, zavolala mladšímu bratrovi a řekla, ať projede inzeráty a hledá hrubosrstého jezevčíka. Radila jsem se i se starším bratrem a jeho ženou, on souhlasil (jeden nebo dva, to není rozdíl), ona namítala, že to bude starost navíc. Ovšem prázdno po Kačence bylo bolestné, takže jsem měla jasno- s výčitkami a obavami, ale jasno.
Jarní štěňátka už se narodila a byla ve správném věku k odběru, ale také byla beznadějně rozebraná... až na jedno, které jsem objevila v neděli večer. Jeden jediný pejsek na celé střední čechy. Byl to sice pejsek, ale řekla jsem si, že to nebude takový problém, prostě až bude Dixi hárat, vezmu si jednoho nebo druhého k sobě. Důvodem k tomu aby byl k odběru na konci května bylo i to, že mamča šla na operaci s rukou a bude minimálně měsíc doma.
Nebylo co řešit, dala jsem si sraz s paní v Roudnici na Labem na nádraží a ve středu 20. května vyrazila. Po příjezdu bylo takhle v 10 hodin dopoledne na nádraží v Roudnici liduprázdno a tak jsem paní hned viděla: štěňátko v náručí a fenku u nohy. Prvních 10 minut nedělalo psí miminko nic jiného, než mě olizovalo, pak teprve jsem zahlédla ocásek, na který mě paní upozornila při telefonátu, že je křivý. Štěňátek se narodilo 8 a prostě se do té fenky tak úplně nevešla, ale co, bylo to jen kosmetické. Trochu jsme popovídaly o pejskách, řekla jsem paní, co nás potkalo a že tohle je vysněná rasa mojí maminky a že se tedy opravdu bude mít dobře, paní mi zase říkala, že je to nejmazlivější štěňátko, moc rád se chová... no prostě jsme se hledali. Pak už se blížil odjezd vlaku na Masaryčku, tak jsme otřeli fenku ručníkem, který jsem měla s sebou (pach tam vydží dlouho a je pro štěňátko uklidňující), dostala jsem očkovací průkaz, předala jsem peníze a šli jsme.
Cestou miminečko občas pofňukávalo, ale čekala jsem to horší. Cesta totiž trvala přes dvě hodiny a jelo se vlakem, tramvají, metrem i autobusem. Samozřejmě, že mi na Dejvickou přijel dříve bus 119, od kterého je to domů dál, ale víc po trávě, tak se aspoň prcek vyčůral.
Doma měl připravený pelíšek, granulky, vodu a čurací hadřík. Samozřejmě že se vyčural úplně jinde. K mému překvapení to bylo zrovna na ten ručník, který jsem pak musela vyprat a tím pádem bylo po uklidňujícím pachu maminky, ale nějak mu nescházel, žádné fňukání po mamince se nekonalo, zřejmě si ho odbyl cestou a tím to haslo.
Měla jsem ale dost nervy, protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli nás s drobečkem máma nevyhodí.
Na barák nás vezli teta se strejdou. Teta byla nadšená, strejda se tvářil jako kakabus ("Přiděláváte mámě starosti.") Když jsme přijeli, přivítala nás Dixi a pře svou falešnou březost štěňoucha ignorovala (je poněkud nespolečenská). Táta zrovna pumpoval vodu u studny a jak mě viděl procházet vrátky s prckem v ruce, tak se zarazil: " Ne.... no to snad ne." Říkal to ale s veselým překvapením, takže to schvaloval.
Vymyslela jsem to tak, že jí nejdříve v dárkové taštičce dáme očkovací průkaz a pak jí štěndo ukážeme, bylo to ideální, protože jsme zjistili, že memča je po operaci unavená a spí. Mladší bratr jí šel nahoru předat dárkovou taštičku. Trouba jí to ale pořádně neukázal a tak sešla dolů a sháněla brýle, které rozhodně na nápis OČKOVACÍ PRŮKAZ PRO PSY nepotřebovala.
"Jak se ti líbí dárek," ptám se opatrně.
"No, Kája mi dal nějakou knížečku, tak si jdu pro brejle," mamča rozespale.
"Na tehle nápis je snad nepotřebuješ," ukazuju jí ho.
"Očkovací... Cože?" přečetla a rozhlížela se, pak uviděla malý váleček, jak čmuchá na trávníku a vhrkly jí slzy do očí a dojatě řekla: "Štěňátko."
Nikdy to nezapomenu, ani pocit, jak jsem byla šťastná, že se jí tak moc líbí a okamžitě si ho zamilovala.
Hned se ptala, co bude jíst a jak se jmenuje a co tohle a co támhleto... O všechno ale bylo postaráno, granule i konzervy jsme přivezli, pelíšek zdědil po Bubíkovi, obojek a vodítko už taky měl (máme jich spoustu, tak jsem prostě vybrala ty nejmenš, co máme). Jméno bylo ovšem něco docela jiného, dohadovali jsme se o něm dva dny. Padaly návrhy jako Tom- jsem naprosto zásadně proti stupidním trojpísmeným jménům psů, protože se tak jmenuje každý druhý pes. Taky tu byl návrh na jméno Dik, což bylo vtipné po strejdově zdůvodnění: "Dixi a Diknejsi"... jen si to řekněte nahlas. Znáte-li ale anglický výraz "dick" používaný v angličtině jako nadávku, není to ideální jméno. Už to vypadalo, že štěňátko bude slyšet na "Fuj!", které slyšelo poměrně často, až jsme se shodli na jméně Falco, podle rychlodraka (přerostlý růžový jezevčík) z Nekonečného příběhu.
Konečně tedy měl jméno, byl u své paničky, k dispozici měl obrovskou zahradu a nevrlou tetu Dixi, kterou po třech týdnech obměkčil. Je velmi hyperaktivní, neodvolatelný, když chytí stopu v lese, ale je náš, máme ho moc rádi, protže na druhou stranu je miloučký a velmi inteligentní.
Falco zaujal prázdné místo po Kačence i po Bubíkovi, nelituji jeho pořízení, hlavně při večerních telefonátech s mamčou, kdy mi vypráví, co zase to máčo provádělo.
Jestliže jste si tento hořko-sladký článek přečetli dokonce, tak vám gratuluji, pač je velice dlouhý. Potřebovala jsem to sepsat a když už ten blog mám, tak jsem to i vyvěsila. Ještě jednou podotýkám, že vím, že je patetický, ale dokonce jsem si u něj zaslzela, protože je to pro mě velice srdeční záležitost.
Jak tak koukám, tak je to víc než rok, co jsem něco psala na blog, čili by se dalo říct "během toho roku se nic zvláštního nestalo" až na těch pár věcí o kterých budu psát.
Tak nejprve ty smutné konce.
Jet 22. prosince na veterinu nechat uspat kocoura je jedna věc, když vám umře váš první pes druhá.
Bubík, britský modrý kocour, měl dost zlozvyků, býval nerudný, panovačný, kousal kabely drahé elektroniky... Na druhou stranu se rád nechal sem tam s chutí pomazlit, ba i pochovat. Byl to, alespoň pro mě, Pan Kocour. Rozhodně se nebál tetina ovčáka, který rád kočky proháněl. Rozhodil ho tím, že si před něj sedl a koukal. Nicméně měl velmi nemocné srdíčko, špatně pumpovalo krev, což způsobovalo zadržování vody v těle a vlastně postupné selhávání orgánů. Neléčitelné, tlumitelné pouze léky. Je to velice smutný pohled na ještě nedávno elegantního, až majestátního kocoura, který už prakticky může jen ležet v pelíšku a trochu jíst a pít. Naprostý opak toho, kdy se mu velice zamlouvalo, že se přestěhoval z bytu do domu s velkou zahradou, kde mohl vybít svou dobrodružnou a zvědavou povahu, být lesní šelmou (přestože nejspíš jedinou jeho kořistí byly mouchy). Pohled na něj oprvdu bolel a jeho bolelo uvnitř nejspíš všechno, nebyl to žádný život, jen čekal, kdy ho zase povezeme k veterináři, který ho bude ohmatávat, případně z něj vytahovat tu spoustu nahromaděné vody. Rozhodli jsme se tedy neprodlužovat jeho trápení a odvést ho tam naposledy a nečekat, až mu opravdu nějaký orgán selže. Bohužel to padlo na 22. prosince, dosti hořké Vánoce v roce 2008.
Aby toho nebylo málo, špatně na tom byla i Kačenka. Náš první pes, fenka dlouhosrstého trpasličího jezevčíka, bylo jí bez měsíce patnáct let, když zemřela.Vždycky měla apetit daleko převyšující její drobné tělíčko a bohužel naše babička v tomhle není rozumná, přestože se jí jejího středně velkého voříška povedlo vykrmit na 40 kg. Nevím kolik měla tu poslední zimu Kačenka, ale její artróza byla tak špatná, že si často přeležela některou nohu, nemohla ani vstát a jen kňučela. Jedla tehdy každý den ibalgin aby se mohla vůbec pohybovat. Ikdyž se to nezdá, tak naštěstí dostala silný průjem a velice zhubla, čili se mohla pohybovat a ještě si trochu toho života na jaře užít. Věděla jsem že pomalu odchází, nedalo se nic dělat. Večer 14. května neschopná jíst a zesláblá Kačenka položila hlavu na okraj svého pelíšku a usnula navždy.
Moje mamča byla u ní, byla tam sama a byla z toho velice nesťastná. Já jsem to zjistila druhý den, když jsem za ní přijela na víkend. Přijela pro mě tradičně k autobusu a z auta vyskočila jen Dixi...
Ten víkend v sobotu byly Májové slavnosti v Chyňavě a už tam jsem se večer rozhodla, zavolala mladšímu bratrovi a řekla, ať projede inzeráty a hledá hrubosrstého jezevčíka. Radila jsem se i se starším bratrem a jeho ženou, on souhlasil (jeden nebo dva, to není rozdíl), ona namítala, že to bude starost navíc. Ovšem prázdno po Kačence bylo bolestné, takže jsem měla jasno- s výčitkami a obavami, ale jasno.
Jarní štěňátka už se narodila a byla ve správném věku k odběru, ale také byla beznadějně rozebraná... až na jedno, které jsem objevila v neděli večer. Jeden jediný pejsek na celé střední čechy. Byl to sice pejsek, ale řekla jsem si, že to nebude takový problém, prostě až bude Dixi hárat, vezmu si jednoho nebo druhého k sobě. Důvodem k tomu aby byl k odběru na konci května bylo i to, že mamča šla na operaci s rukou a bude minimálně měsíc doma.
Nebylo co řešit, dala jsem si sraz s paní v Roudnici na Labem na nádraží a ve středu 20. května vyrazila. Po příjezdu bylo takhle v 10 hodin dopoledne na nádraží v Roudnici liduprázdno a tak jsem paní hned viděla: štěňátko v náručí a fenku u nohy. Prvních 10 minut nedělalo psí miminko nic jiného, než mě olizovalo, pak teprve jsem zahlédla ocásek, na který mě paní upozornila při telefonátu, že je křivý. Štěňátek se narodilo 8 a prostě se do té fenky tak úplně nevešla, ale co, bylo to jen kosmetické. Trochu jsme popovídaly o pejskách, řekla jsem paní, co nás potkalo a že tohle je vysněná rasa mojí maminky a že se tedy opravdu bude mít dobře, paní mi zase říkala, že je to nejmazlivější štěňátko, moc rád se chová... no prostě jsme se hledali. Pak už se blížil odjezd vlaku na Masaryčku, tak jsme otřeli fenku ručníkem, který jsem měla s sebou (pach tam vydží dlouho a je pro štěňátko uklidňující), dostala jsem očkovací průkaz, předala jsem peníze a šli jsme.
Cestou miminečko občas pofňukávalo, ale čekala jsem to horší. Cesta totiž trvala přes dvě hodiny a jelo se vlakem, tramvají, metrem i autobusem. Samozřejmě, že mi na Dejvickou přijel dříve bus 119, od kterého je to domů dál, ale víc po trávě, tak se aspoň prcek vyčůral.
Doma měl připravený pelíšek, granulky, vodu a čurací hadřík. Samozřejmě že se vyčural úplně jinde. K mému překvapení to bylo zrovna na ten ručník, který jsem pak musela vyprat a tím pádem bylo po uklidňujícím pachu maminky, ale nějak mu nescházel, žádné fňukání po mamince se nekonalo, zřejmě si ho odbyl cestou a tím to haslo.
Měla jsem ale dost nervy, protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli nás s drobečkem máma nevyhodí.
Na barák nás vezli teta se strejdou. Teta byla nadšená, strejda se tvářil jako kakabus ("Přiděláváte mámě starosti.") Když jsme přijeli, přivítala nás Dixi a pře svou falešnou březost štěňoucha ignorovala (je poněkud nespolečenská). Táta zrovna pumpoval vodu u studny a jak mě viděl procházet vrátky s prckem v ruce, tak se zarazil: " Ne.... no to snad ne." Říkal to ale s veselým překvapením, takže to schvaloval.
Vymyslela jsem to tak, že jí nejdříve v dárkové taštičce dáme očkovací průkaz a pak jí štěndo ukážeme, bylo to ideální, protože jsme zjistili, že memča je po operaci unavená a spí. Mladší bratr jí šel nahoru předat dárkovou taštičku. Trouba jí to ale pořádně neukázal a tak sešla dolů a sháněla brýle, které rozhodně na nápis OČKOVACÍ PRŮKAZ PRO PSY nepotřebovala.
"Jak se ti líbí dárek," ptám se opatrně.
"No, Kája mi dal nějakou knížečku, tak si jdu pro brejle," mamča rozespale.
"Na tehle nápis je snad nepotřebuješ," ukazuju jí ho.
"Očkovací... Cože?" přečetla a rozhlížela se, pak uviděla malý váleček, jak čmuchá na trávníku a vhrkly jí slzy do očí a dojatě řekla: "Štěňátko."
Nikdy to nezapomenu, ani pocit, jak jsem byla šťastná, že se jí tak moc líbí a okamžitě si ho zamilovala.
Hned se ptala, co bude jíst a jak se jmenuje a co tohle a co támhleto... O všechno ale bylo postaráno, granule i konzervy jsme přivezli, pelíšek zdědil po Bubíkovi, obojek a vodítko už taky měl (máme jich spoustu, tak jsem prostě vybrala ty nejmenš, co máme). Jméno bylo ovšem něco docela jiného, dohadovali jsme se o něm dva dny. Padaly návrhy jako Tom- jsem naprosto zásadně proti stupidním trojpísmeným jménům psů, protože se tak jmenuje každý druhý pes. Taky tu byl návrh na jméno Dik, což bylo vtipné po strejdově zdůvodnění: "Dixi a Diknejsi"... jen si to řekněte nahlas. Znáte-li ale anglický výraz "dick" používaný v angličtině jako nadávku, není to ideální jméno. Už to vypadalo, že štěňátko bude slyšet na "Fuj!", které slyšelo poměrně často, až jsme se shodli na jméně Falco, podle rychlodraka (přerostlý růžový jezevčík) z Nekonečného příběhu.
Konečně tedy měl jméno, byl u své paničky, k dispozici měl obrovskou zahradu a nevrlou tetu Dixi, kterou po třech týdnech obměkčil. Je velmi hyperaktivní, neodvolatelný, když chytí stopu v lese, ale je náš, máme ho moc rádi, protže na druhou stranu je miloučký a velmi inteligentní.
Falco zaujal prázdné místo po Kačence i po Bubíkovi, nelituji jeho pořízení, hlavně při večerních telefonátech s mamčou, kdy mi vypráví, co zase to máčo provádělo.
Jestliže jste si tento hořko-sladký článek přečetli dokonce, tak vám gratuluji, pač je velice dlouhý. Potřebovala jsem to sepsat a když už ten blog mám, tak jsem to i vyvěsila. Ještě jednou podotýkám, že vím, že je patetický, ale dokonce jsem si u něj zaslzela, protože je to pro mě velice srdeční záležitost.
čtvrtek 4. prosince 2008
Video kam se podíváš
Moje kamarádka Maraja opět stvořila jedno pěkné video a díky němu jsem našla ta další, pobavila se a tak se chci podělit i s ostatními Gakankami.
Celkem čerstvé video, kde se v první části proběhne Gackt s kamerou svým bytem, následně se vychvaluje nový single Jeasus a nakonec se, nevím jak, dostanou k poměrně známé historce "Jak šel Gaku na dopolední promítání Harryho Poterra a málem byl, k hrůze fanynek, ukamenován předškoláčky." Ve druhé části se podíváme na mučírnu, co má pod ním. Některé exponáty přinesl i ukázat. Samozřejmostí je, že se najde někdo kdo si to chce taky vyzkoušet... chyba, pač Gaku je saďour, přiznejme si to.
Hledání mě přivedlo k další trojici videí, kdy v prvním si Mistr zazpíval 12gatsu no love song s jakýmsi Daigem a jeho skupinou Breakerz ( ?___? ), ve druhém zpívá Daigo a u třetího si přečtěte komentář vkládajícího XD.
PS: Jestli vás zajímá, jak se v první dvojici videí dostane Gaku k těm nepřehlédnutelným pantoflím v nichž jsou ještě nepřehlédnutelnější rudé ponožky, tak zde.
PSS: Ty videa maj otřesnej zvuk, ale to se dá napravit:
12gatsu no love song: http://www.youtube.com/watch?v=ApCAfOSw3tQ
Jesus: http://www.youtube.com/watch?v=PywDoD3-Oaw
Angelik Smile jsem našla jen original PV: http://www.youtube.com/watch?v=QZefojWzA0Y
Celkem čerstvé video, kde se v první části proběhne Gackt s kamerou svým bytem, následně se vychvaluje nový single Jeasus a nakonec se, nevím jak, dostanou k poměrně známé historce "Jak šel Gaku na dopolední promítání Harryho Poterra a málem byl, k hrůze fanynek, ukamenován předškoláčky." Ve druhé části se podíváme na mučírnu, co má pod ním. Některé exponáty přinesl i ukázat. Samozřejmostí je, že se najde někdo kdo si to chce taky vyzkoušet... chyba, pač Gaku je saďour, přiznejme si to.
Hledání mě přivedlo k další trojici videí, kdy v prvním si Mistr zazpíval 12gatsu no love song s jakýmsi Daigem a jeho skupinou Breakerz ( ?___? ), ve druhém zpívá Daigo a u třetího si přečtěte komentář vkládajícího XD.
PS: Jestli vás zajímá, jak se v první dvojici videí dostane Gaku k těm nepřehlédnutelným pantoflím v nichž jsou ještě nepřehlédnutelnější rudé ponožky, tak zde.
PSS: Ty videa maj otřesnej zvuk, ale to se dá napravit:
12gatsu no love song: http://www.youtube.com/watch?v=ApCAfOSw3tQ
Jesus: http://www.youtube.com/watch?v=PywDoD3-Oaw
Angelik Smile jsem našla jen original PV: http://www.youtube.com/watch?v=QZefojWzA0Y
čtvrtek 16. října 2008
Spojení strážkyň!
Mojí nejlepší kamarádku Ishii napadlo, že by nebylo marné rozšířit blogspot o další blog, vtip je v tom, že to bude blog nás dvou. Jmenuje se Magorhouse, soukromě mu přezdívám Twins effect a najdete ho tadyhle:
http://ishii-rawal.blogspot.com/
Představte si, že tohle bylo původně rozpojené a blogem se to spojilo (co se internetové prezentace týče):
http://ishii-rawal.blogspot.com/
Představte si, že tohle bylo původně rozpojené a blogem se to spojilo (co se internetové prezentace týče):
pondělí 7. dubna 2008
Kuk na balkóny
Tedy nevím, jestli mi to někdo nějak vysvětlí, ale jít se psem na procházku a vidět na balkónech tohle:
Co je tam napsáno???
Asijská invaze pronikla na sídliště Ruzyně?
Co je tam napsáno???
Asijská invaze pronikla na sídliště Ruzyně?
neděle 20. ledna 2008
Legrácky po Japonském způsobu
Chcic se podělit o tyhle videa, která našla Ishii na Youtube. Nadpis vám napoví co uvidíte a doufám že se vám taky budou tak líbit.
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Držte se při sledování pevně, ať nespadnete ze židle!
Pamatujete Ptákoviny? V Japonsku je mají taky: http://www.youtube.com/watch?v=7CNidWE9dl8
(A pak že na japoncích nepoznáte co si myslí)
Tetris hrál snad každý, ale zřejmě jen Japonci se do toho pokládají celým tělem: http://www.youtube.com/watch?v=Ll2kajMH2u0
http://www.youtube.com/watch?v=xPFZl59_OZ4
...krom jiného ho taky hrajou nejlépe:
http://myego.cz/item/nejlepsi-hrac-tetrisu-na-svete
Tohle je trochu navíc. Kdo poslouchá Monkey Business, ten zná a kdo ne: http://www.youtube.com/watch?v=-TGYBofYOIw
PS: Je tam těch videí víc, ale však vy už si je najdete, ne? ^__^
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Držte se při sledování pevně, ať nespadnete ze židle!
Pamatujete Ptákoviny? V Japonsku je mají taky: http://www.youtube.com/watch?v=7CNidWE9dl8
(A pak že na japoncích nepoznáte co si myslí)
Tetris hrál snad každý, ale zřejmě jen Japonci se do toho pokládají celým tělem: http://www.youtube.com/watch?v=Ll2kajMH2u0
http://www.youtube.com/watch?v=xPFZl59_OZ4
...krom jiného ho taky hrajou nejlépe:
http://myego.cz/item/nejlepsi-hrac-tetrisu-na-svete
Tohle je trochu navíc. Kdo poslouchá Monkey Business, ten zná a kdo ne: http://www.youtube.com/watch?v=-TGYBofYOIw
PS: Je tam těch videí víc, ale však vy už si je najdete, ne? ^__^
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
